Aktivní legitimace k podání žaloby na zaplacení zastavených pohledávek v insolvenčním řízení ve světle judikatury Nejvyššího soudu

Aktivní legitimace k podání žaloby na zaplacení zastavených pohledávek v insolvenčním řízení ve světle judikatury Nejvyššího soudu

Při bankovním financování podnikatelů bývá často jako prostředek zajištění pohledávky banky používána zástava pohledávek klienta (dlužníka) za jeho odběrateli z obchodního styku. V takovém případě má zástavní věřitel právo, aby dlužník zastavené pohledávky (tj. odběratel, poddlužník) po splatnosti zajišťovaného dluhu plnil jen jemu, čemuž odpovídá povinnost poddlužníka plnit svůj dluh pouze zástavnímu věřiteli.

S touto povinností poddlužníka koresponduje právo zástavního věřitele požadovat (místo zástavního dlužníka) plnění ze zastavené pohledávky přímo po poddlužníkovi, a to i pomocí žaloby u soudu. Jak je to však s aktivní legitimací k podání takové žaloby po zahájení insolvenčního řízení a po dobu, po kterou insolvenční řízení trvá?

Názor Nejvyššího soudu

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „NS“) v rozsudku ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3963/2011 (dále jen „Rozsudek NS“), judikoval, že: „Poté, co ve smyslu ustanovení § 109 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb. nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek osobního dlužníka, který dal zástavnímu věřiteli do zástavy svou pohledávku, již zástavní věřitel není oprávněn domáhat se žalobou podanou vůči poddlužníku zaplacení zastavené pohledávky bez zřetele k tomu, že zajištěná pohledávka nebyla řádně a včas uspokojena a že zástavní právo k zastavené pohledávce je vůči poddlužníku účinné… Od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, přechází právo domáhat se zaplacení zastavené pohledávky zpět na dlužníka a prohlášením konkursu na majetek dlužníka pak na insolvenčního správce dlužníka (§ 246 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb.).“

S tímto závěrem* však lze, zejména s ohledem na účel insolvenčního řízení, polemizovat a zabývat se otázkou, zda platná právní úprava nenabízí jiné vhodnější řešení.

Relevantní právní úprava

Dle § 109 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v platném znění (dále jen „IZ“), jsou se zahájením insolvenčního řízení spojeny mimo jiné následující účinky: (a) pohledávky a jiná práva týkající se majetkové podstaty nemohou být uplatněny žalobou, lze-li je uplatnit přihláškou, a (b) právo na uspokojení ze zajištění, které se týká majetku ve vlastnictví dlužníka nebo majetku náležejícího do majetkové podstaty, lze uplatnit a nově nabýt jen za podmínek stanovených IZ.

Dle našeho názoru vychází sice výklad NS z doslovného znění IZ a ve světle toho zcela jistě obstojí, zároveň je však značně problematický a je užitečné se zamyslet, zda by neměl být o něco méně rigidní či zda by nemělo dojít ke změně/doplnění právní úpravy.
 
Po zahájení insolvenčního řízení

Dle NS přechází okamžikem zahájení insolvenčního řízení právo na podání tzv. poddlužnické žaloby ze zástavního věřitele zpět na insolvenčního dlužníka, tj. věřitele zastavených pohledávek. Insolvenční dlužník tak paradoxně zahájením insolvenčního řízení proti němu samotnému získává více práv, než měl před jeho zahájením, což asi nemá být účelem insolvenčního řízení. Již tento důsledek je tedy značně diskutabilní.

Je třeba zdůraznit, že výše popsané účinky nastávají již samotným okamžikem zahájení insolvenčního řízení, kdy vůbec není postaveno najisto, zda dlužník skutečně splňuje definici úpadku. Nelze navíc pominout skutečnost, že podáním insolvenčního návrhu mohou být sledovány i cíle neslučitelné se smyslem a účelem insolvenčního řízení, přičemž se může jednat i o ryze účelový dlužnický návrh (který bude následně vzat zpět).

V neposlední řadě je třeba vzít v potaz i to, že v této fázi insolvenčního řízení není insolvenční dlužník zpravidla (pokud nedošlo k vydání předběžného opatření a jmenování předběžného insolvenčního správce) v nakládání se svým majetkem nikým kontrolován a omezován.

Při respektování výkladu NS tak může věřitel, v jehož prospěch jsou zastaveny pohledávky insolvenčního dlužníka, po zahájení insolvenčního řízení o své zajištění (jeho část) fakticky přijít, neboť tyto pohledávky budou moci být vymáhány a inkasovány pouze insolvenčním dlužníkem, který zpravidla nebude motivován, aby peněžní prostředky získané od poddlužníků vyplatil zástavnímu věřiteli, kterému tyto peněžní prostředky  z titulu zástavy náleží. Naopak lze očekávat, že dlužník bude mít snahu tyto prostředky rychle spotřebovat. I kdyby však insolvenční dlužník nebyl veden nekalým záměrem se takto obohatit, lze stěží očekávat, že bude v době, kdy je na jeho majetek zahájeno insolvenční řízení, činit aktivní kroky k vymožení těch pohledávek, jejichž plnění by mělo připadnout někomu jinému.

Podání insolvenčního návrhu za takových okolností funguje jako nástroj dlužníka, kterým si může vylepšit (byť dočasně) svou ekonomickou situaci na úkor zástavního věřitele. Taková, přestože z doslovného znění zákona vycházející, interpretace institutu insolvenčního práva, jehož cílem je zajistit spravedlivé uspokojení věřitelů dlužníka, je neakceptovatelná.

V této souvislosti přitom nelze pominout, že výklad NS staví do velmi složité situace i poddlužníky. I když bude mít poddlužník jasnou instrukci věřitele zastavených pohledávek (insolvenčního dlužníka) či zástavního věřitele, že má své pohledávky plnit k rukám zástavního věřitele, ve světle Rozsudku NS nebude moci tuto instrukci respektovat. Zároveň však v souladu s hmotným právem nebude moci plnit ani k rukám insolvenčního dlužníka, neboť takové plnění ho nezbaví povinnosti plnit zástavnímu věřiteli. Zcela stranou ponecháváme skutečnost, že poddlužník bude muset na denní bázi sledovat insolvenční rejstřík, aby zjistil, zda má „povoleno“ plnit zástavnímu věřiteli, či nikoliv. Takové důsledky výkladu poskytnutého NS působí značnou trhlinu do principu právní jistoty účastníků občanskoprávních vztahů.

Možné řešení

Při hledání nejvhodnějšího řešení je třeba vycházet nikoli pouze z doslovného znění IZ, ale také z principů a cílů insolvenčního řízení a z postavení zajištěných věřitelů.

IZ poskytuje zajištěným věřitelům výsadní postavení ve vztahu k majetku tvořícímu zajištění. To by se dle našeho názoru mělo promítnout i ve vztahu k zastaveným pohledávkám. Z výtěžku získaného ze zastavených pohledávek má být primárně uspokojen právě zajištěný věřitel. Teprve poté, pokud získaný výtěžek přesahuje výši pohledávky zajištěného věřitele, může být tento přebytek použit k uspokojení pohledávek dalších věřitelů.

Máme proto za to, že je zcela v souladu s principy insolvenčního řízení, pokud oprávnění k vymáhání zastavených pohledávek zůstane po dobu, dokud nepřejde dispoziční oprávnění k majetku náležejícímu do majetkové podstaty na insolvenčního správce, zástavnímu věřiteli. Jen zástavní věřitel, který je motivován snahou maximálně uspokojit svou pohledávku, může v této fázi insolvenčního řízení zajistit nejefektivnější vymáhání zastavené pohledávky. Stejně tak je zcela v souladu se zásadami IZ, pokud si zástavní věřitel výtěžek inkasa zastavených pohledávek ponechá na uspokojení své zajištěné pohledávky.

Pokud v mezidobí dojde k ukončení insolvenčního řízení, nelze tím spíš na takovém postupu shledávat ničeho závadného. Totéž platí, dojde-li v mezidobí k rozhodnutí o úpadku.

Prohlášením konkursu přechází dispoziční oprávnění k majetkové podstatě na insolvenčního správce. V této situaci je již na místě a v souladu s ustanoveními IZ (zejm. § 249 IZ), aby zastavené pohledávky nadále vymáhal správce a s výtěžkem nakládal postupem dle § 298 IZ. Pokud na základě výzvy či žaloby zástavního věřitele bude poddlužník plnit zástavnímu věřiteli a toto plnění dojde zástavnímu věřiteli až po prohlášení konkursu, máme za to, že i tehdy je legitimní (přestože se insolvenční správce o inkaso nijak nepřičinil) postupovat dle § 298 IZ.

Závěr

Výklad nabízený NS týkající se způsobu vymáhání zastavených pohledávek v době po zahájení insolvenčního řízení na majetek věřitele těchto pohledávek považujeme za nešťastný a nesouladný s tím, k čemu úprava insolvenčního práva slouží, tedy se zajištěním spravedlivého uspokojení všech věřitelů dlužníka. Věříme, že se tohoto tématu ujmou i další kolegové a poskytnou náměty pro změnu judikatury či samotného IZ. 

Článek byl publikován v EPRAVO.CZ Digital č. 2/2015

* Na Rozsudek NS v tomto ohledu odkazují i další rozhodnutí, např. rozhodnutí NS ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2690/2011