Neúčinnost zajištění poskytnutého v úpadku

Interpretace ustanovení § 241 odst. 5, písm a) insolvenčního zákona - neúčinnost úkonu spočívajícího v poskytnutí (dalšího) zajištění dluhu
Před pár dny Nejvyšší soud ČR publikoval rozhodnutí ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 ICdo 13/2012, které významným způsobem upřesňuje interpretaci tzv. zvýhodňujících úkonů dlužníka, které tento, jsa v úpadku, učinil v určité době před zahájením insolvenčního řízení. Předmětné rozhodnutí se týká ust. § 241 odst. 5 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů, když dle citovaného ustanovení tzv. zvýhodňujícím právním úkonem (úkonem jímž je jeden věřitel nedůvodně zvýhodněn oproti ostatním věřitelům a tudíž úkonem neúčinným vůči věřitelům v insolvenčním řízení) není úkon, kterým dlužník zřídil zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník přiměřenou protihodnotu. Problematické může být v praxi posouzení, zda v konkrétním případě byla poskytnuta přiměřená protihodnota a právě tímto se Nejvyšší soud ČR ve výše uvedeném rozhodnutí zabýval.

V posuzované věci dlužník opakovaně odebral zboží od věřitele, ale nezaplatil za něj kupní cenu. Dlužník svůj dluh z neuhrazených kupních cen uznal co do důvodu a výše v notářském zápisu a zavázal se dluh věřiteli uhradit v měsíčních splátkách, když zároveň svolil k vykonatelnosti notářského zápisu v případě neplacení. Nad rozsah těchto ujednání dlužník zřídil zástavní právo ke svým nemovitostem k zajištění uvedených pohledávek věřitele. K datu uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva měl dlužník mimo jiné peněžité dluhy po dobu delší než 30 dní po lhůtě splatnosti vůči vícero věřitelům, přičemž tyto dluhy nebyl schopen plnit, tudíž byl v úpadku.

Nejvyšší soud zhodnotil, že:

1) v důsledku označeného právního úkonu (zřízení zástavního práva k nemovitostem) se věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu;

2) dotčený právní úkon dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku;

3) dlužník tímto právním úkonem poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, aniž by šlo o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné.

Aby se nejednalo o zvýhodňující úkon, musel by dlužník obdržet za zřízení zajištění přiměřenou protihodnotu. Nejvyšší soud však v tomto případě dovodil, že "za takovou hodnotu pak v žádném případě nelze považovat ani „prolongaci" splátek (sporným právním úkonem zajištěné) pohledávky, ani „případné" prominutí sankcí spojených s porušením povinnosti dlužníka k úhradě této pohledávky."

Z jakého důvodu nelze prodloužení splatnosti pohledávek (což zpravidla povede u řady dlužníků ke zlepšení 
cash-flow a někdy i k odvrácení úpadkového stavu, neboť bude možné finanční prostředky přesměrovat k úhradě ostatních závazků) považovat za přiměřenou protihodnotu, Nejvyšší soud blíže nerozvedl.

S ohledem na uvedené rozhodnutí je dle našeho názoru na místě upravit interní postupy při rozhodování, zda v úpadkové či hrozící úpadkové situaci dlužníka, je na místě přijímat dodatečné zajištění, resp. za jakých podmínek.